KAPITOLA 3. /DĚDIČKY TŘÍ TRŮNŮ

30. srpna 2011 v 14:36 | Admin(ka) - Mizuru Kia |  DĚDIČKY TŘÍ TRŮNŮ

+ Zanedlouho se připlahočil autobus. A to doslova, myslím, že pomaleji už jet nemohl. Koupila jsem si lístek a nastoupila. Bohužel autobus až k přehradě nejel. Takže jsem po deseti minutách vystoupila a zbytek cesty došla pěšky.
+ Šla jsem asi dalších pět minut po silnici a pak jsem odbočila na polní cestu. Po pár desítkách metrů se prašná cesta změnila v (úvozovkách) pláž, pod nohama jsem cítila i přes tenisky malé oblázky. A za pár okamžiků už jsem viděla vodu.
+ Na březích přehrady se opalovali spousty lidí. A z vody jsem zaslechla i smích dívek, stříkajících po sobě navzájem vodu.
+ Našla jsem si volné místo sundala jsem si sluneční brýle a pak i tryčko, krat'asy a boty. Všechno jsem to poskládala na kupičku tak, aby byl mobil i peněženka zahrabán někde uprostřed. Pak jsem se rozběhla a skočila. Ne z útesu, ale do vody. Klid lidi, nejsem sebevrah. I když z útesu bych si taky ráda skočila.
+ Trochu jsem si zaplavala. Pak jsem se rozhlédla a přitom šlapala vodu. Nevím, co jsem hledala.Ale věděla jsem, že až to uvidím, určitě to poznám. A taky, že jo. Nebyl to sice útes, ale stačilo to. Byl to kus skály vyčnívající z lesa nad přehradou. Přesně na druhém konci, než jsem ted' byla.
+ Nahodila jsem tempo a svou nejvyšší rychlostí plavala ke skále. Když jsem k ní ale doplavala, zjistila jsem, že jsem nepromyslela, jak se na ni dostat. Rozhlédla jsem se a našla úzkou, strmou cestičku. "Tak to bude ještě sranda." řekla jsem si a vydrápala se na břeh, a pak jsme se začala drápat do toho svahu. Asi po pěti metrech prudkého stoupání se cesta rozpojovala na dvě. Jedna vedla doleva a vcelku po rovince a ta druhá pokračovala rovně a strmě stoupala. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, prostě jsme si řekla, že ta rovně vede určitě na vršek skály a víc mě nezajímalo.
+ Cestou jsem několikrát upadla a div se neskutálela až dolů. Taky bylo okolo cesty hodně kopřiv a nějakých trnitých keřů. No vypadalo by to, jakoby tudy už někdo pěknou řádku dnů nešel. Navíc jsem měla docela špinavé nohy od hlíny, a že by to šplhání bylo bezbolestné, to se taky říct nedalo.
+ Pak se cesta začala mírně točit doprava. A já doufala, že už budu brzo nahoře.
+ A taky že ano. Tedy snad. Cestička se pomalu rozšiřovala a ted' už byla po rovince. Cítila jsem, jak jsem podrápaná od těch odporných keřů. Ale ignorovala jsem to a raději se neprohlížela.
+ Prošla jsem zátočinou a byla jsem nahoře. To jsem poznala podle vody, kterou jsme viděla. A to jsem byla dobrých pět metrů od kraje. Taky jsem uviděla nějakého kluka sedět tady na spadlém stromu. Sice jsem se sem trmácela tou příšernou cestou, ale rušit jsem ho nechtěla. Tak jsem se otočila k odchodu. Jen jsem udělala dva kroky, už jsme za sebou slyšela mužský hlas. Myslím, že byl jeho, protože nikoho jiného jsem tu neviděla.
+ Otočila jsem se a podívala se na kluka, který měl ted' zvedlou hlavu a díval se na mě. Zmateně jsem se na něj podívala a zeptala se: "Neříkal si něco." ono bylo totiž klidně možný, že se mi to jen zdálo. On však odpověděl. "Jo říkal, ale to máš fuk." Kývla jsem hlavou a opět se obrátila k odchodu. "Kam jdeš.?" ozvalo se za mnou a já se zastavila uprostřed kroku.
+ V hlavě jsem najednou neměla žádné myšlenky. Jen jsme řekla: "Popravdě.? Trmácela jsme se sem tím kapradím a vším možným jen pro to, abych skočila z týdle skály, tak pokud dovolíš. Tak skočím." S těmi slovy jsem se na něj konečně otočila usmála se na něj a vydala se k okraji skály.
+ "Počkej ,prosím.." řekl, já si hlasitě povzdechla, otočila se a opáčila "A proč zase.?" Asi jsme na něj neměla použít tenhle to'n, ale mohl si za to sám. "A když už jsem vlastně u toho, neznám tě.?" přišla jsem si jako idiot, když jsme se ho na to ptala, ale byl mi nějaký povědomí.
"Máme spolu tělocvik. A v jídelně sedíme u jednoho stolu." řekl a já na něj koukala jako na blázna. "Fakt.?" to byla to geniální odpověd' co ze mně vypadla. "Hm..jo." potvrdil svá slova." Co je .? "zeptala jsem se ho, protože se začal trochu mračit. Ne, nemračil se. To není to správné vyjádření, spíš jakoby byl zklamaný. "Promin', ale už musím jít. Na druhém břehu mám věci." S těmi slovy jsme se rozběhla k okraji s úmyslem skočit."Počkej.!" zakřičel. Jako na povel jsem se zastavila." Co.?" zeptala jsem se velice klidným to'nem, dávala jsem si pozor, abych zase nevyletěla. "Je to dvanáct metrů, jsi si jistá.?" optal se mě. Otočila jsem se na něj a všimla si že stojí, a tak nějak úzkostlivě mě sleduje. Že by chlapec nechtěl přijít o spolužačku.? Cc..má mě za bačkoru.? "Já vím. Neboj se." řekla jsem opět s ledovým klidem, obrátila se a skočila.
+ Užívala jsem si ten let. Pár krásných lehkých vteřin. A pak buch. A já zaplula hluboko do vody. Stačilo párkrát kopnout a já se vynořila.
 


Komentáře

1 Kvakva | Web | 30. srpna 2011 v 14:48 | Reagovat

to je japonský štýl xD ak dáš do googlu, pochopíš xD

2 Kvakva | Web | 30. srpna 2011 v 15:00 | Reagovat

veď netreba nič xD PS: díky moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama